Fejeton

Fejeton, který se nevešel do říjnové Radnice

Videomapping

Čtenářům, kteří se těšili na další pokračování městopisu, se omlouvám. Tentokrát přijdou zkrátka. Dočkají se až příště. Městopis měl být, čestně. Začal jsem psát gratulaci Pražské bráně k jejím pětistým narozeninám, ale něco mi do toho přišlo. Prásk. Jako blesk z čistého nebe. Úplně mi to vyrazilo dech. Nové audiovizuální umění. Videomapping. Výpravné světelné divadlo, jemuž za jeviště slouží fasády budov a děj skládá z dvourozměrných i třírozměrných digitálních efektů, virtuálních optických klamů a výpravné hudby.

Hned mě napadlo: Videomapping, to by bylo něco pro Rakovník! Stojí to sice balík, ale ať! Úplně živě to vidím. Představení o třech dějstvích, epopej o vzestupu, pádu a opětovném vzestupu města. Efektní historická podívaná s výpravnou hudbou. Promítá se po setmění, dejme tomu na fasádu radnice, dejme tomu o posvícení, to je ve městě nejvíc živo, o diváky tudíž nebude nouze.  

Představoval bych si to nějak takhle:

Dějství první. Hudební doprovod: něco jako Vltava od Bedřicha S., lehoučký začátek, patetické finále. Fasádu radnice pokrývá ševelící svěží luční zeleň, která se vlní a přelévá v poryvech větru. Nad zelenou plání radostně poletuje silueta štěbetajícího ptáčka jakožto žertík pro znalce klasické rakovnické poezie (Pro ty ostatní: Jedná se o Libertinův verš „Jako ptáček mezi ptáky, tak je rád rak mezi raky“). Ptáček neposedně poletuje, usedá na římsy oken, rozpustile vlétne do jednoho okna, vylétne jiným, nakonec usedne na parapet spodního okna a zvědavě pozoruje modrý výhonek, který pučí z dolního okraje plátna. Výhonek sílí do modré stužky Rakovnického potoka. Potok se klikatě rozvíjí po fasádě, zatímco silueta ptáčka poletuje kolem. Potok mohutní do širokého proudu, až modro-stříbrné mihotání vodní hladiny zaplaví celou fasádu. Ve vodních pablescích začínají prosvítat neurčité červené skvrny, které postupně přecházejí ve zřetelné obrysy raků.

Raků přibývá, až se nakonec červené siluety slijí do jediné červené plochy, na kterou poté vstoupí silueta ženy s vlajícími šaty. Bájná kněžna Libuše, podle jedné z pověstí o vzniku Rakovníka zakladatelka města. Věštecky pozvedá ruku, hudba nabírá na síle, na plátně postupně vyrůstá zlatá silueta města Rakovníka s jeho čtyřmi branami, gotickými oblouky kostela svatého Bartoloměje a královským vladislavským dvojitým „W“. Na pozadí zlatého města tryskají jako proudy fontány linky lomených gotických oblouků a dvojitého „W“, pukají v gotické rozviliny a střapaté fiály, gotické vzory pokrývají plátno jako dekory vzácné tkaniny královského pláště. Po siluetě města začínají šplhat úponky chmele, ovíjejí věže, košatí, stoupají k nebi, těžknou uzrávajícími chmelovými hlávkami, které posléze pukají, a na město se snáší zlatobílá sprška rakovnického piva. Nad siluetu města stoupá zářící zlatá koruna, symbol povýšení Rakovníka na královské město v roce 1588. Slavnostně vyzvánějí všechny rakovnické zvony, mezi nimiž postupně získává navrch mohutný hlas zvonu Žebráku.

Náhle hlahol zvonů utichá, královská koruna zmizí, obzor zkrvaví, místo jásavého a slavnostního hlasu zvonu Žebrák klinká umíráček. Začíná druhé dějství. Hudební doprovod: dramatický, posléze takřka pohřební ve Wagnerově stylu. Klinkání umíráčku zaniká ve zlověstném víření bubnů, krvavým obzorem pochodují siluety vojáků. Přicházejí z jedné, pak z druhé strany, zástupy dvou armád, které se v říjnu 1620 střetly u Rakovníka. Nastává nelítostný boj, řinčí zbraně, rachotí děla, výkřiky odvahy i bolesti se mísí se ržáním koní. Bitva přerůstá v divokou, ponurou změť efektů v černé a červené barvě, barvách smrti a prolité krve. Pasáž působí na diváky zneklidňujícím dojmem, mrazí je v zádech, někteří se posilňují antidepresivy. Pak náhle všechno pomine, zbyde jen zlověstné krákání nad opuštěným bojištěm, které zvolna zapadává sněhem. Barvy, doprovodná hudba, vše vůčihledně chřadne. Ze zdí radnice se digitálně odlupují kusy omítky, obnažují holé zdivo, nakonec se uvolní i kamenný znak města a padá k zemi. Zkáza města je dokonána, Rakovník je v troskách.

Končí druhé dějství, začíná třetí a poslední. Hudební doprovod: Optimistický, posléze rozpustilý, finále triumfální. Temnotou, která zcela pohltila město, se prořezává jako laser zlatý paprsek světla (zlatá barva odkazuje ke znaku arcibiskupa Leopolda Chlumčanského, zakladatele rakovnické reálky), na průčelí radnice se rozlévá digitálně stylizovaná pyramida zelených třapců, rovněž inspirovaná arcibiskupovým znakem. Zvoní školní zvonek. Do té chvíle prázdná, černá okna radnice jsou nyní osvětlená a za nimi se míhají hbité postavy studentů, uvnitř panuje shon a ruch, škola začíná a s ní nový vzestup města Rakovníka.

Jedna ze studentských siluet se vykloní z okna a mává kráčející postavě Zikmunda Wintra, který pozdrav opětuje, načež svižně pokračuje ke svému cíli. Pražskou branou ven za město. Stoupá po povlovném úpatí vrchu, na jehož temeni se zřetelně tyčí šibenice, zatímco v pozadí plátna se zvolna vykresluje charakteristický nepokojný Wintrův rukopis úvodní věty jeho historické povídky Golgota, prvního z Rakovnických obrázků: Jdeš-li z města Rakovníka malebnou a starožitnou branou východní po silnici pražské, jest tobě brzy stoupati do vrchu. Vrchu tomu říkají Na Spravedlnosti… Jak se silueta vrchu Spravedlnost přibližuje a roste, divák poznává, že to, co považoval za svislé trámy šibenice, jsou ve skutečnosti komíny šamotové továrny. Plátno se rozžhne žárem keramické pece, neviditelná ruka kreslí na pozadí ohně úchvatné ornamenty, jaké zdobily dlaždice z rakovnické šamotky. Ornamenty se prolínají a vytvářejí na fasádě úžasné obrazce jako z krasohledu. Nakonec fasádu radnice rozdělí výrazné linky na větší množství malých částí, takže fasáda vypadá, jako by byla složená z mozaiky - ze slavné rakovnické řezané mozaiky, která byla vyvrcholením tvůrčích dovedností rakovnických keramiků.

Nato se jakoby jedním velkým škubnutím kostrbaté linie mozaiky narovnají do přímočaré, dokonale symetrické trojrozměrné sítě vodorovných a svislých čar, která se pohybuje a víří prostorem. Jako by architekt otáčel drátěným modelem a zkoumal jeho přednosti a vady. Město Rakovník právě vstupuje do fascinující éry moderní architektury, která jej na přelomu 20. a 30 let minulého století pozvedla mezi nejzajímavější a nejprogresivnější česká města. Fasádu radnice zaplavují geometrické, přísně pravoúhlé animace, ze kterých se vynořují povědomé obrysy nejznámějších rakovnických staveb a motivů předválečné moderní architektury - budova obchodní školy, hudebního pavilonu nebo vily Na Spravedlnosti. Pak se horečná animace zklidní, plátno se ponoří do tmavě šedé barvy, ze které mdle svítí čtvercové obrysy oken. Fasádu radnice zastře jako digitální mimikry schématický obraz nejvýraznější stavby moderní architektury v Rakovníku, a sice Spořitelny rakovnické, nynější Komerční banky.

Obraz se ustálí, znehybní, překotný děj předchozích několika desítek vteřin ustrne jako předehra nadcházejícího finále. Chvíle napjatého očekávání a pak ze tmy po straně scény nesměle vykouknou postavičky Otáčka a Ráčka, rozpustilých kreslených hrdinů reklamních obrázkových příběhů, které před druhou světovou válkou propagovaly výrobky rakovnické firmy Otta. Hraje rozverná hudba. Otáček zvědavě pootevře dveře radnice, což se ovšem ukáže jako chyba, jelikož se ze dveří vyřítí hlídací pes a jme se oba nešťastníky pronásledovat. Oběhnou radnici, mihnou se v obou řadách oken, chvíli se tak honí kolem dokola, až Otáček konečně dostane spásný nápad, jak na dotěrného pronásledovatele vyzrát. Když naši hrdinové opět vyběhnou zpoza rohu a s jazykem na vestě utíkají podél průčelí radnice (Ráček napřed, kmitá nožkama, div že se mu nezapletou), Otáček se zarazí u stále ještě pootevřených dveří, rozzáří se dočervena jako semafor (nad hlavou mu pro jistotu vyskočí slovo „STOP“) a pes jakožto dopravních předpisů znalé zvíře se poslušně zastaví, posadí se, oddechuje, načež Otáček ukáže paží do pootevřených dveří a rozsvítí se zeleně, pes vběhne dovnitř, Otáček rychle dveře zaklapne a je vyhráno.

Otáček radostně křepčí, dokud ho Ráček neštípne klepetem do sedací partie. Otáček se otočí, Ráček ukazuje nahoru k patě věže na siluetu raka ve znaku města. Silueta slabě prosvítá stále ještě šedým hávem rakovnické spořitelny, zahalujícím celou radnici. Ráček je očividně nespokojený, lomí klepety, Otáček se drbe na hlavě, pak zkusí strhnout tu šedou oponu, mocně tahá, trhá a škube, ale opona se jen zavlní, ale nepovolí. Vtom se nad Ráčkovou hlavou rozzáří symbol žárovky. Dostal nápad. Vytáhne krabici pracího prostředku Otamýr, otevře ji, z krabice se vyvalí oblak mýdlových bublin a dočista zahalí fasádu, načež pěnu spláchne sprcha vody a fasáda se vyloupne v celé své kráse i se zářícím rakem ve znaku města.

Ráček je ovšem stále ještě nespokojený, znovu třese krabicí, nová záplava bublin, nová sprcha. Tentokrát je fasáda dočista bílá a přes celou plochu září obrovský červený rak. Ráček a Otáček juchají radostí, zatímco bílé pozadí za obrovským červeným rakem se zbarví oslňujícím ohňostrojem duhových barev a hudba stoupá do vítězných, triumfálních výšin. Otáček a Ráček vesele mávají divákům, představení končí, aplaus, nadšené ohlasy v regionálním tisku, krajská MfD jako obvykle mlčí.

Nebylo by to prostě úžasné?

Cože?

Právě se dovídám, že videomapping se v Rakovníku dával už dvakrát a že ten letošní prý pracoval i s rakovnickými motivy, Ottovým mýdlem, Zikmundem Winterm… Mám si prý pustit youtube a podívat se. Podíval bych se, ale bojím se, že to co uvidím, bude lepší, než to, co jsem za poslední hodinu vymyslel a moje ješitnost to nepřežije.

Nebudu riskovat. Podívám se až zítra. Možná.

Roman Hartl